Modlitba za duši

Pozitivní prázdnota prostoru v Bubenské

Rozhovor s Irinou Andreevou

Teatr Novogo Fronta přichází s premiérou nového projektu, který se bude odehrávat v prostorách nakladatelství Divus v kulturním centru Vltavská na Bubenské 1. Site-specific DOTEX.věnováno byl vytvořen speciálně pro Divadelní festival Za dveřmi je Nultý bod a i v rámci něj bude tuto středu 20.července uvedena premiéra. Unikátní projekt, který bude ke shlédnutí pouze třikrát vzniká v návaznosti na projekt z minulého roku - CAPAX. O světech, které se vytváří každou sekundou, o těch, kterými prochází lidská duše i o tom, jak prostor touží být naplněn jsem hovořil s režisérkou představení Irinou Andreevou.

Galerie

ROZHOVOR

Teď jsem poslouchal za dveřmi zkušebny vaší zkoušku, a jenom z toho co jsem slyšel tak to vypadá na další cesty neznámými světy, z té hudby stejně jako v jiných představeních běhá mráz po zádech. Ta hudba vychází z Vás samotné nebo je to nějaký jiný svět ze kterého čerpáte?

"Ta hudba samozřejmě nevychází jen ze mě samotné, protože ji napsali úplně jiní lidé. Ale výběr té hudby....(dlouze se zamyslí a směje se sama pro sebe) ...souvisí vlastně s příběhem který bych chtěla vyprávět. Ale to nejsem jenom já, hudbu většinou vybírá mnohem lépe než já náš režisér, Aleš Janák. To je jeho pole."

Zkušebna, ve které sedíme je daleko na okraji města, v Bubenči, v posledním patře, je to takový industriální hrad. Dá se říci, že je to tvá alabastrová věž?

"Dá se to tak říci, že je to alabastrová věž, ale také možná spíše takové místo záchrany. Protože práce je naplněním, bez ní by teď momentálně v mém životě bylo prázdno."

A proč tedy každý umělec potřebuje nějakou svou alabastrovou věž? Potřebuje někde uchovávat to o čem přemýšlí a když z ní odejde, tak tam myšlenky zůstávají?

"Přesně tak, tam se kumuluje energie, tam je jí nejvíce....i tady jak sedíme. Takže i když jenom někdo sedí za zdí zkušebny a něco dělá, tak už to vadí. Člověk má vybudovaný takový zvláštní vztah k tomu prostoru skoro jako k milovanému člověku. Občas žárlí, chce jej jen pro sebe, u každého je to jiné,ale určitě je to velmi silný vztah. Do toho prostoru dáváš energii, a když pak přicházíš zpět, po určité době vzniká efekt že ji ten prostor začíná vracet. Pracoval jsi včera, předevčírem,přijdeš dnes unavený a najednou zase můžeš. Ten prostor dává nazpět to co si do něj vložil."

Když hovoříme o jiných světech, o světu odkud pochází hudba,máte Vy sama nějaký vlastní, osobní svět, nebo je pro tebe realita jenom jedno veliké jeviště?

"No to né...(zhrozí se), to zas blázen nejsem (směje se). Samozřejmě že každý člověk má svůj svět, ale divadlo je kolektivní umění, takže tam pracuje člověk i se samotným otočením úhlu pohledu na téma tak, že je ovlivněn úplně každým. Ten kdo vybírá hudbu, ten kdo přichází s nápadem na světlo, ten kdo dělá kostýmy, dokonce i technik, co přidělává kolečka. Úplně všichni. Ale samozřejmě i účinkující, herci, protože každý má právě ten svůj osobní svět. Já mám jeden svět,když už je to já a Maruška, tak už jsou to dva světy, které si najdou styčné body a vytváří další."

Je vidět, že Teatr Novogo Fronta dávají do představení před diváky úplně všechno. Určitě i ten samotný náboj, které mívají, vychází především z vás samotných, koneckonců jak asi u každého umělce. Jaký máte Vy sama vztah k divákovi? Byla by jste schopná hrát bez diváka?

"Ne. No zkoušky samozřejmě ano,ale to je něco úplně jiného než představení. Představení je pro diváka. A je utrpením hrát, když je málo lidí. Samozřejmě z důvodů egoistických, je to pak znakem nedocenění nebo toho, že naše představení je špatné, ale také z důvodů čistě energetických. Protože jak říkáš, hodně to prožíváme a také se snažíme předávat energii divákům. Nebyla bych schopná hrát bez diváka. To by nemělo smysl."

Obrazy, které nám Teatr Novogo Fronta předkládá jsou často hodně temné a kruté... jednoznačně to musí být nějaký odraz toho,co vnímáte v realitě kolem sebe. Ale při tom když Vás člověk potká tak jste jeden veliký úsměv. Je to tak, že všechno necháváte v představení, ve zkušebně, na jevišti?

"No já doufám, že v našich představeních, až teda na to poslední, představení ER....doufám, že jsou tam vidět i něžné a veselé či dojemné momenty. Ale snažíme se mluvit o věcech závažných a svým způsobem procházení tou tmavou stránkou života je něco jako osvobození. Určitě nechceme předávat, nebo já osobně nechci určitě předávat žádnou depresi, nechci aby z toho představení zůstával pocit těžkosti...spíš aby fungovalo jako očistec, který vede ke katarzi a osvobození. O tom i naše připravované představení je, o cestě duše člověka, který prochází dost těžkým obdobím života, ale je tam i naděje na spásu."

Tím se dostáváme přímo k tomu nejdůležitějšímu - připravovanému představení DOTEX.věnováno. Co to je DOTEX?

"No to je šifra, to dešifrovat nebudu (směje se). Ale jsou k tomu určité asociace nějakého doteku, je to také i “do”, tedy odkazuje to na dobu před tím....nebo potom. Je to určitý proud. Jinak to slovo neexistuje, je to fikce. I ten člověk v představení jefiktivní, není to nikdo konkrétní. Dá se říci, že to má návaznost na předchozí site-specific projekt z minulého roku festivalu, CAPAX, což byla performance o lidských představách o životu duše po smrti. Takže také o představách pohroužených do nějakého jiného světa a procházení vzpomínkami, strachem ze života a vlastně na konci jde rovněž o osvobození. Teď, v DOTEXu, nejsme po smrti, ale je to vnitřní cesta duše, jako kdybychom se dostali do duše k nějakému člověku a viděli co ta duše dělá."

Kdo všechno se podílí na DOTEXu? Kdo nese vlastně tu původní ideu?

Dá se říci, že původní idea pochází ode mne a hrají v tom dost noví performeři. Jenom jedna slečna s námi dřív pracovala na projektu CAPAX. Snažíme se všechnu tvorbu prezentovat jako tvorbu Teatr Novogo Fronta, jména nejsou důležitá, ani mé. Ale vlastně Teatr Novogo Fronta ani není nějaká dlouhodobě jednolitá a uzavřená skupina. Na každé představení přicházejí jak noví,tak starší herci z minulých projektů.

Podtitulem tohoto představení je .věnováno. Věnovali jste jej tedy prostoru v Bubenské 1? A co do takových prostor přitahuje diváky?

"Ono vlastně není věnováno prostoru, ale jednomu člověku. To představení je svým způsobem modlitba. A proč nás takové prostory přitahují? Dá se říci, že je to současný trend...asi se v určitý moment vyčerpal ten jazyk, který se dá v divadle použít a to hledání nového prostoru je v podstatě hledáním nového jazyka. Umělec neustále potřebuje hledat něco nového. Konkrétně prostor nakladatelství Divus v kulturním centru Vltavská na Bubenské 1 je velmi přitažlivý. Protože je velký a je tam pocit velmi pozitivní prázdnoty. Když sem tam vešla tak najednou bylo jasné, že ten prostor chce být naplněn. Ten prostor mě žádá, abych ho naplnila. Samozřejmě v takových prostorech je vždy milion komplikací, protože nejsou uzpůsobené divadlu. Ale láká nás to, protože to dává úplně nové možnosti komunikace s divákem, nové možnosti rozmístění představení, scéna se může i pohybovat... Nic víc za tím nevidím,ale vlastně teď poprvé se mi podařilo zformulovat,co na tom prostoru bylo tak přitažlivého. Pozitivní prázdnota. Zvoucí prázdnota. Říká: “Naplň mě, naplň mě!”.

No a diváci se do takových míst rádi přicházejí podívat právě proto, že člověk strašně rád objevuje. Umělec objevuje aktivně, tím že tam něco vytvoří a divák to strašně rád objeví tím, že tam přijde a uvidí to představení a prostor. To je pravěká touha člověka po něčem novém."

A když hovoříme o prostoru a jeho naplňování, mnoho vašich představení je definováno, vlastně celá vaše tvorba je často označována jako práce se vztahem těla a prostoru. Zdá se, že i v tomto projektu rozvíjíte ten vztah prostoru a těla. Odkud původně to téma pochází?

"Hmm, tím tématem se zabývá vlastně každé divadlo. V každém představení musí herec odněkud přijít a někam dojít a je velmi důležité, jestli to bude o metr tam či tam a jestli je to zprava doleva či zleva doprava. Důležité je to i protože několik těl v prostoru vytváří určitou proporci, ale také už svým postojem v prostoru vůči divákovi vytváří nějaký druh napětí...To kde je herec a jaký zaujímá postoj k divákovi je vlastně základní a nejprimitivnější řeč kteréhokoliv divadla."

A je to tak, že člověk v prostoru samotný prostor formuje nebo naopak?

"Oni oba dva spolu komunikují. Vytvářejí to vzájemně - samozřejmě prostor pasivně, protože tam prostě je a je neměnný, jenom šapitó nám občas odlítne...(směje se). Vlastně jsou v tom tři komponenty - člověk, tedy performer, prostor a divák. Protože jak sedíme teď, to je jedna věc a jestli já (zvedne se od stolu, vezme židličku a sedne si do rohu místnosti), jestli já budu hovořit odsud, tak mezi námi je už zase úplně jiný vztah. Můžu jít ke dveřím, k oknu a vždy bude mezi námi dvěma jiný vztah. Je to neustále se proměňující rovnice s obrovským počtem neznámých."

Text: Adam Ondráček
Fotil: Pavel Matoušek

Komentáře

FŘESH FĽESH